Desetiletí jsme spotřebitele přesvědčovali, že plýtvání potravinami je ekonomický, ekologický a etický problém. Spotřebitelé to dnes většinou vědí. Přesto potraviny dál končí v odpadkových koších.

Výzkumy Mendelovy univerzity v Brně ukazují, že mezi tím, co si o sobě myslíme, a tím, jak skutečně nakládáme s potravinami, existuje pozoruhodný rozdíl. Nastal čas změnit strategii: méně poučování, více behaviorální vědy.

Myslíme si, že neplýtváme. Jenže odpadkové koše říkají něco jiného

Představme si jednoduchou otázku: Kolik potravin jste za poslední týden vyhodili? Většina lidí pravděpodobně začne vzpomínat na konkrétní případy. Zkažený jogurt, nedojedený oběd, zvadlou zeleninu. A nakonec odpoví, že vlastně skoro nic.

Problém je, že naše paměť není váha a naše svědomí není spolehlivý statistický nástroj.

Právě na tento rozpor upozorňují výzkumy Mendelovy univerzity v Brně. Výzkumníci porovnávali subjektivní odhady domácností se skutečným množstvím potravinového odpadu zjištěným rozbory komunálního odpadu.

Výsledky byly jednoznačné: lidé své plýtvání podhodnocovali.

To je nesmírně důležitý poznatek. Lidé totiž nemusejí plýtvat proto, že by jim to bylo jedno. Mohou plýtvat také proto, že si své vlastní chování dostatečně neuvědomují.

A pokud problém nevidíme, nemáme důvod něco měnit.

Konec éry osvětových kampaní?

Zkusme si položit trochu provokativní otázku: Kolik dalších kampaní proti plýtvání potravinami ještě potřebujeme? Kolik plakátů, konferencí, televizních reportáží a školních přednášek musí vzniknout, než se něco skutečně změní? Osvěta samozřejmě svůj význam má. Bylo by nesprávné tvrdit, že vzdělávání nefunguje. Jenže znalost problému automaticky neznamená změnu chování. V psychologii se tento rozpor označuje jako intention–behaviour gap, tedy mezera mezi záměrem a skutečným jednáním.

Člověk může být přesvědčeným zastáncem odpovědné spotřeby, a přesto v supermarketu koupit více potravin, než dokáže sníst. Může znát ekologické dopady plýtvání, ale doma zapomenout na potraviny uložené v zadní části lednice. Může považovat vyhazování jídla za nemorální, ale současně mít pocit, že prošlé datum minimální trvanlivosti automaticky znamená nebezpečnou potravinu.

Vědomosti, postoje a chování jsou tři různé věci

A právě jejich vzájemné vztahy se stávají jedním z nejdůležitějších témat současného výzkumu spotřebitelského chování.

Systematický přehled 42 studií ze 17 zemí, založený na teorii plánovaného chování, ukazuje, že nestačí ovlivňovat postoje. Důležité jsou také společenské normy a přesvědčení lidí, že požadovanou změnu dokážou uskutečnit.

Jinými slovy: nestačí říkat lidem, co mají dělat. Musíme jim to usnadnit.

Nobelova cena 2026: Velká ekonomika začíná malými rozhodnutími

12. října 2026 oznámila Královská švédská akademie věd udělení Nobelovy ceny za ekonomii americkým ekonomům Robert E. Hall a Michael Woodford.

Ocenění získali za výzkum mikroekonomických základů makroekonomické stabilizace. Jejich práce pomohla vysvětlit, jak rozhodování domácností a firem, jejich očekávání a reakce na ekonomické podmínky ovlivňují hospodářství jako celek.

Co má Nobelova cena za výzkum hospodářských cyklů, inflace a měnové politiky společného s plýtváním potravinami?

Na první pohled skoro nic.

Při hlubším zamyšlení však nacházíme inspirativní souvislost.

Hall a Woodford ukazují, že velkým ekonomickým jevům nemůžeme dobře porozumět, pokud neporozumíme rozhodování jednotlivých ekonomických aktérů.

A právě tak bychom měli přemýšlet o potravinovém odpadu.

Miliony malých rozhodnutí v domácnostech vytvářejí obrovský společenský problém.

Každý zbytečně zakoupený jogurt, každá zapomenutá zelenina, každý vyhozený krajíc chleba představují drobnou událost. V součtu však mají tyto události značné ekonomické a environmentální důsledky.

Je ovšem důležité nezaměňovat dva různé výzkumné směry. Hall a Woodford nejsou laureáty za behaviorální psychologii ani za výzkum potravinového odpadu. Jejich modely nelze jednoduše převést na domácí lednice.

Jejich práce přesto připomíná významnou zásadu:

Chceme-li změnit velká ekonomická čísla, musíme porozumět malým rozhodnutím, z nichž tato čísla vznikají.

A jestliže chceme snížit potravinový odpad, měli bychom začít u konkrétního chování lidí, nikoli pouze u jejich deklarovaných postojů.

Mendelova univerzita má v rukou důležitější výsledky, než se možná zdá

Nejzajímavější je, že na tuto otázku už začínají odpovídat také čeští vědci.

V květnu 2026 publikovala Lucie Veselá z Mendelovy univerzity se spoluautory studii Rethinking Household Food Waste: What Really Matters in Everyday Food Management v odborném časopise International Journal of Consumer Studies.

Výzkumníci analyzovali údaje od 1 536 českých domácností a s pomocí metod strojového učení hledali faktory, které nejlépe předpovídají jejich nakládání s potravinami.

Výsledky jsou mimořádně praktické.

Domácnosti, které méně plýtvaly, se vyznačovaly zejména pravidelným a plánovaným nakupováním, používáním nákupních seznamů, kontrolou zásob, porozuměním údajům o trvanlivosti a citlivostí na ceny.

Naproti tomu místo nákupu, vzhled potravin nebo chuťové preference neměly v použitých modelech významnou prediktivní hodnotu.

Studie tedy naznačuje, že důležitější než obecné postoje mohou být každodenní organizační schopnosti a návyky. Je však třeba připomenout, že jde o analýzu souvislostí, nikoli o experimentální důkaz, že každá jednotlivá změna návyků automaticky sníží odpad.

To by mohlo zásadně změnit způsob, jakým proti plýtvání bojujeme.

Namísto dalšího moralizování bychom měli spotřebitelům nabídnout konkrétní nástroje

V projektu financovaném Technologickou agenturou České republiky, zaměřeném na generaci Z v letech 2023–2026, výzkumníci kombinovali rozhovory, dotazníky, deníkové studie a skutečné rozbory odpadu. Součástí byly také behaviorální komunikační intervence, kampaň Nebuď Trash a nástroj Wasteless.

Další evropský projekt FOODWISE se přímo zaměřuje na překonávání rozdílu mezi environmentálním povědomím a skutečným chováním spotřebitelů.

To je důležitý posun od popisování problému k hledání ověřitelných řešení.

Behaviorální psychologie: Jak změnit chování, aniž bychom lidem něco přikazovali?

Jedním z nejzajímavějších nástrojů je takzvaný nudge, česky někdy označovaný jako jemné postrčení. Jde o geniální koncept z oblasti behaviorální ekonomie, který v roce 2008 zpopularizovali Richard Thaler (držitel Nobelovy ceny) a Cass Sunstein.

Místo příkazů, zákazů nebo finančních motivací měníte takzvanou architekturu výběru. Člověk má stále naprostou svobodu volby, ale prostředí je uspořádáno tak, aby ho přirozeně navedlo k lepšímu, zdravějšímu nebo bezpečnějšímu rozhodnutí.

Jak to funguje? Příklady z praxe jsou velmi vtipné a zároveň poučné.

Na letišti v Amsterdamu namalovali do pisoárů malou mouchu a muži na ni podvědomě začali cílit, což snížilo stříkání moči mimo pisoár o 80 % a dramaticky zlevnilo úklid.

Pokud v jídelně umístíte ovoce a saláty do úrovně očí a sladkosti posunete na hůře dostupné místo, lidé automaticky začnou jíst zdravěji. Nikdo jim přitom čokoládu nezakázal.

Princip nudge jednoduchý. Nezakazujeme, nepřikazujeme, netrestáme. Upravujeme prostředí, v němž se lidé rozhodují, tak, aby pro ně bylo jednodušší udělat rozumnou věc.

Příkladem může být připomínka spotřeby potravin, viditelné umístění výrobků s blížící se trvanlivostí nebo nabídka menších porcí.

Systematický přehled publikovaný v časopise Sustainability v roce 2021 analyzoval výzkumy těchto intervencí. Ze studií s vyšší metodologickou kvalitou vyplynulo, že určité formy připomínek a využití společenských norem mohou pomáhat měnit chování domácností. Samotné informování o environmentálních nákladech plýtvání však změnu nepřineslo.

To je podstatné zjištění.

Možná nepotřebujeme spotřebitelům poskytovat více informací. Potřebujeme jim poskytovat správné podněty ve správnou chvíli.

Zatímco obecná osvětová kampaň oslovuje člověka, když sleduje televizi nebo sociální sítě, behaviorální intervence ho může oslovit právě ve chvíli, kdy nakupuje, vaří, uklízí lednici nebo se rozhoduje, zda potravinu vyhodit.

A to je významný rozdíl.

Šest změn, které bychom měli začít testovat

1. Nakupovat podle plánu, nikoli podle momentálního pokušení

Nákupní seznamy, kontrola domácích zásob a jednoduché plánování jídel mohou omezovat nadbytečné nákupy. Právě tyto návyky se ukázaly jako významné v českém výzkumu.

2. Udělat ze zásob viditelnou věc

Potraviny, které je potřeba brzy spotřebovat, mohou mít v lednici vlastní označené místo. Jednoduchý vizuální podnět stojí za experimentální ověření.

3. Zapojit obchodní řetězce

Testovat srozumitelnější informace o trvanlivosti, menší balení, přehlednější cenové nabídky a upozornění na potraviny, které je vhodné spotřebovat dříve.

4. Změnit způsob servírování

Nabídnout menší první porci s možností přidání. Zejména ve školních jídelnách, restauracích a firemním stravování lze účinek poměrně snadno měřit.

5. Ukázat lidem skutečné množství odpadu

Domácnosti by mohly během krátkého období vážit vyhozené potraviny. Výsledky lze porovnat s jejich původním odhadem. Zpětná vazba by mohla odstranit část nevědomosti o vlastním chování.

6. Využít digitální technologie a AI

Chytré seznamy, připomínky trvanlivosti nebo recepty podle zásob mohou snižovat náročnost plánování. Jejich skutečný dopad na odpad je však potřeba ověřovat, nikoli automaticky předpokládat.

Evropa potřebuje více experimentů a méně předpokladů

Zajímavé výsledky přinesla také metaanalýza 77 evropských studií publikovaná v roce 2026 v časopise Waste Management.

Autoři upozorňují, že příčiny plýtvání nejsou jednoduché ani všude stejné. Významnou roli hraje porozumění potravinám, obavy o zdravotní bezpečnost výrobků po datu a rostoucí preference pohodlného stravování.

Závěr výzkumu je podstatný: neexistuje jediné opatření, které by dokázalo problém vyřešit napříč evropskými domácnostmi. To znamená, že jinou strategii může potřebovat student žijící na koleji, jinou rodina se třemi dětmi a jinou osamělý senior.

Společným jmenovatelem by však mělo být měření skutečného chování, protože jestliže chceme výsledky, musíme měřit výsledky.

Počet zhlédnutí kampaně není množství zachráněných potravin. Počet proškolených lidí není důkazem změny návyků. A souhlas respondenta s tvrzením, že plýtvání je špatné, ještě neznamená, že zítra vyhodí méně jídla.

Z výzkumů vyplývá zásadní poznatek: Nestačí přesvědčit spotřebitele, že plýtvání potravinami je špatné. Musíme pochopit, proč lidé dělají něco, s čím sami nesouhlasí, a vytvořit podmínky, aby se začali chovat jinak.

💬 5 postřehů z diskuse: Proč potraviny stále končí v koši?

Článek Pavla Kosorina o plýtvání potravinami vyvolal mezi čtenáři Neviditelného psa živou a místy kritickou diskusi. Vedle osobních zkušeností s hospodařením v domácnostech zazněly otázky týkající se cen potravin, jejich trvanlivosti i smyslu osvětových kampaní. Diskuse ukázala, že lidé vnímají příčiny plýtvání velmi rozdílně.

1. Plánování nákupů pomáhá, ale každá domácnost má jiné možnosti

Někteří diskutující doporučují nakupovat častěji a v menším množství, podle aktuálních potřeb domácnosti. Jiní připomínají, že pravidelné návštěvy obchodů nejsou pro každého praktické. Lidé s omezeným časem nebo horší dostupností prodejen musejí často nakupovat na delší období. Debatu vyvolalo také mražení potravin – zatímco někdo v přeplněném mrazáku vidí riziko zapomenutých zásob, jiní jej považují za účinný způsob, jak potraviny uchovat a postupně spotřebovat.

2. Ne každý potravinový odpad znamená zbytečné plýtvání

Část čtenářů upozorňuje na důležitý rozdíl mezi vyhazováním jedlých potravin a vznikem odpadu při jejich běžné přípravě. Slupky, jádřince nebo další nevyužitelné části surovin nelze automaticky považovat za důkaz nehospodárného chování. Podobně může být obtížné zabránit ztrátám při sezónním pěstování ovoce a zeleniny. Diskuse tak otevřela otázku, jak potravinový odpad správně vymezovat a vyhodnocovat.

3. Data trvanlivosti a požadavky na vzhled potravin vyvolávají otázky

Výrazným tématem se stalo označování potravin a pravidla jejich prodeje. Někteří čtenáři upozorňují, že přísné požadavky na vzhled ovoce a zeleniny mohou přispívat ke zbytečnému vyřazování jinak využitelných produktů. Další diskuse se týkala rozdílu mezi datem minimální trvanlivosti a datem spotřeby. Zatímco první údaj souvisí především se zachováním deklarované kvality, druhý představuje hranici důležitou pro bezpečnost potraviny. Právě správné porozumění těmto údajům může pomoci omezit zbytečné vyhazování, aniž by bylo ohroženo zdraví spotřebitelů.

4. Dostatek potravin může podporovat plýtvání. Jsou ale skutečně levné?

V diskusi zazněl názor, že snadná dostupnost potravin a jejich relativně nízká cena mohou snižovat ochotu lidí s nimi šetřit. Někteří čtenáři připomínají, že nakupování bývá také impulzivní činností, při níž se do košíku dostávají výrobky bez jasného plánu jejich využití. Jiní však odmítají představu, že jsou potraviny obecně levné. Upozorňují na rostoucí význam ceny při rozhodování domácností a na rozdíly mezi cenově dostupnými a kvalitnějšími výrobky. Ekonomická situace tak zásadně ovlivňuje nejen množství, ale i skladbu nákupů.

5. Méně kampaní, více praktických řešení

Někteří diskutující vyjadřují skepsi vůči dalším osvětovým kampaním a pochybují, zda mohou skutečně změnit každodenní chování spotřebitelů. Přednost dávají jednoduchým a praktickým opatřením. Zároveň ale upozorňují na možné vedlejší důsledky některých řešení. Například menší balení potravin může být v přepočtu dražší a současně vytvářet více obalového odpadu. Debata tak připomíná, že opatření proti plýtvání musejí zohledňovat nejen chování zákazníků, ale také ceny, dostupnost výrobků a jejich celkové dopady.

Shrnutí vychází z názorů čtenářů v diskusi pod článkem „POTRAVINY: Proč tak často končí v koši“ na serveru Neviditelný pes. Jednotlivé komentáře představují názory jejich autorů, nikoli ověřené skutečnosti nebo stanovisko Food Waste Institutu.

Autor textu: Pavel Kosorin, ředitel Potravinové banky pro Brno a Jihomoravský kraj, z.s. a ředitel FOOD WASTE INSTITUTU, z.s.